Antonín Gazdoš

Svého dědečka, který byl vzdělaným intelektuálem, jsem poznal až v posledních deseti letech jeho života. V té době bydlel v Kroměříži se svou neprovdanou dcerou, která o něj pečovala. Bydleli v malém domku v tiché, klidné ulici v Horních Zahradách. Byl to dům vybavený krásným starosvětským nábytkem, stěny pokojů byly vyzdobeny dědečkovými obrazy. V podkroví byl ateliér, kde jsem se svými sourozenci zakoušel neopakovatelnou atmosféru. Prohlíželi jsme si dědečkovy palety, barvy, štětce, malířské stojany s plátny hotovými i rozpracovanými. Byly tam stoly pokryté skicami a kresbami, knihovna s odbornými malířskými knihami.

Ačkoli dědeček namaloval velkou část svých děl před mým narozením, přesto jsem měl možnost vidět jej při práci. Se svými sourozenci, s maminkou a s tatínkem jsme i několikrát stáli modelem. Stále mám například kresbu, na které jsem jako dvouměsíční spící dítě. Dědečkovy obrazy visely i na stěnách bytu, ve kterém jsem vyrůstal v dětství.

Dědeček byl manuálně zručný a mimo jiné sám vyrobil domácí loutkové divadlo. On sám nám každý rok na den sv. Mikuláše hrával divadelní představení, sám vodil loutky a sám je mluvil. Byly to zážitky a dojmy, které zůstávají po celý život.

Antonín Gazdoš, vnuk